Rod Eorlův

"Eorl Mladý byl pánem mužů z Éothéodu. Ta země ležela u pramenů Anduiny mezi nejzazšími hřebeny Mlžných hor a nejsevernější částí Temného hvozdu. Éothéodští se do té oblasti přestěhovali za dnů krále Eärnila II. z území v údolí Anduiny mezi Skalnatým brodem a Kosatcovou řekou a původem to byli blízcí příbuzní Meddědovců a lidí ze západního kraje Hvozdu. Praotci Eorlovi prohlašovali, že pocházejí z rhovanionských králů, jejichž říše ležela před nájezdy Vozatajů za Temným hvozdem, a tak se pokládali za příbuzné gondorských králů pocházejících z Eldacara. Milovali především pláně a jejich potěšením byli koně a veškeré jezdecké umění, ale v údolí středního toku Anduiny bylo mnoho lidí, a dloužil se také stín Dol Gulduru; když tedy slyšeli o svržení Černokněžného krále, hledali širší prostory na Severu a vypudili zbytky Angmarských na východní stráně Hor. Za dnů Eorlova otce Léoda se však stali početným národem a opět jim bylo v domovské zemi poněkud těsno.

V dvoutisícím pětistém desátém roce Třetího věku hrozilo Gondoru nové nebezpečí. Rhovanionem se přehnalo veliké vojsko divokých mužů ze severovýchodu, vynořilo se z Hnědých zemí a na vorech se přeplavilo přes Anduinu. Zároveň náhodou nebo záměrně sestoupili z hor skřeti (kterých byla v tom čase před jejich válkou s trpaslíky veliká síla). Nájezdníci obsadili Calenardhon, a Správce Gondoru Cirion poslal pro pomoc na sever; mezi lidmi z údolí Anduiny a Gondorem bylo totiž už dlouho přátelství. V údolí Řeky však bylo nyní lidí málo a roztroušených a s pomocí nespěchali. Nakonec došly zprávy o tísni Gondoru k Eorlovi, a třebaže se zdálo pozdě, vyjel s velikým vojskem Jezdců.

Tak přijel do bitvy na Poli Celebrantu, jak se jmenovala zelená země, jež ležela mezi Stříberkou a Lipavou. Tam byla severní armáda Gondoru v ohrožení. Poražena na Vysočině a odříznuta od jihu, byla zahnána přes Lipavu a tam ji náhle přepadlo skřetí vojsko, které ji tlačilo k Anduině. Všechna naděje byla ztracena, když tu nečekaně přijeli od severu Jezdci a vpadli nepřátelům do týla. Potom se válečné štěstí obrátilo a nepřítel byl za velkého pobíjení hnán přes Lipavu. Eorl vedl své muže v pronásledování a strach, který předcházel Jezdce ze Severu, byl tak velký, že i ti, kdo pronikli na Vysočinu, propadli panice a Jezdci je štvali pláněmi Calenardhonu."

Lid té oblasti se po moru ztenčil a většinu těch, kdo zbyli, povraždili zuřiví Východňané. Cirion proto dal Calenardhon mezi Anduinou a Želízí odměnou za pomoc Eorlovi a jeho lidu; oni pak poslali na Sever pro své ženy a děti i pro svůj majetek a usadili se v té zemi. Přejmenovali jí na Marku Jezdců a sami si říkali Eorlovci; v Gondoru však říkali jejich zemi Rohan a jejich lidu Rohirové (totiž Páni koní). Tak se stal Eorl prvním králem Marky a za obydlí si zvolil zelený pahorek před úpatím Bílých hor, jež byli jižní hradbou jeho země. Tam od té doby Rohirové žili jako svobodný lid pod vlastními králi a s vlastními zákony, ale v trvalém spojenectví s Gondorem.

O Framovi, Léodovi a zkrocení komoňstva

"Mnoho šlechticů a válečníků a mnoho krásných a chrabrých žen se jmenuje v rohanských písních, jež dosud vzpomínají na Sever. Frumgar, říkají, bylo jméno náčelníka, který vyvedl svůj lid do Éothéodu. O jeho synovi Framovi vyprávějí, že zabil Scathu, velkého draka z Ered Mithrin, a od té doby měla země pokoj od dlouhých ještěrů. Tak získal Fram veliké bohatství, ale dostal se do sporu s trpaslíky, kteří se dožadovali Scathova pokladu. Fram jim nevydal ani penízek, ale místo toho jim poslal náhrdelník ze Scathových zubů se slovy: 'Takovéhle drahokamy ve svých pokladnicích nenajdete, protože se těžko dobývají.' Říká se, že trpaslíci Frama za tuto urážku zabili. Éothéod a trpaslíci se příliš nemilovali.

Léod bylo jméno Eorlova otce. Byl krotitelem dovokých koní; v ten čas jich totiž bylo v zemi mnoho. Chytil bílé hříbě a to rychle vyrostlo v silného, krásného a pyšného koně. Žádný jej nemohl zkrotit. Když se na něho Léod odvážil vsednout, kůň ho odnesl pryč a nakonec ho shodil, takže Léod se udeřil hlavou o skálu a zemřel. Bylo mu tehdy pouhých dvaačtyřicet let a jeho syn byl šestnáctiletý jinoch.

Eorl se zapřisáhl, že otce pomstí. Dlouho koně honil a nakonec ho zahlédl; jeho druhové očekávali, že se pokusí přijít na dostřel a zabije ho. Když se však přiblížili, Eorl vstal a hlasitě zvolal: 'Pojď sem, Lidská zhoubo, a nech si dát nové jméno!' K jejich úžasu kůň pohlédl směrem k Eorlovi, přišel, stanul před ním a Eorl řekl: 'Nazývám tě Felaróf. Miloval jsi svou svobodu a za to tě nehaním. Teď jsi mi však dlužen mzdu za krev a vzdáš se pro mne své svobody až do konce života.'

Pak na něho nasedl, Felaróf se poddal a Eorl na něm odjel domů bez udidla a uzdy a tak na něm jezdil i nadále. Kůň rozuměl všemu, co lidé říkali, ač nedovolil nikomu kromě Eorla, aby na něho vsedl. Na Felarófovi přijel Eorl na Pole Celebrantu; kůň byl totiž stejně dlouhověký jako lidé a takoví byli i jeho potomci. To bylo komoňstvo, které nenosilo nikoho než krále Marky nebo jeho syny až do času Stínovlase. Lidé o nich říkali, že jejich otce musel přivézt Béma (jemuž Eldar říkají Oromë) přes Moře ze Západu."

O Helmu Kladivovi a Frecovi

"Z králů Marky mezi Eorlem a Théodenem se nejvíce vypráví o Helmu Kladivovi. Byl to drsný muž a velký silák. V té době se vyskytl muž jménem Freca, který se prohlašoval za potomka krále Fréawina, třebaže měl, jak lidé říkali, mnoho vrchovecké krve a tmavé vlasy. Zbohatl a získal moc a měl rozlehlá území po obou stranách Adornu. (Vlévá se do Želíze na západ od Ered Nimrais.) U jeho pramenů si postavil tvrz a o krále příliš nedbal. Helm mu nedůvěřoval, ale vzal ho na své rady; Freca přicházel, když se mu zachtělo.

Na jednu z těchto rad přijel Freca s mnoha muži a žádal o ruku Helmovy dcery pro svého syna Wulfa. Helm mu však řekl: 'Nějak jsi narostl, co jsem tě neviděl, ale hádám, že to bude ponejvíc sádlo,' a muži se tomu smáli, protože Freca byl široký v pase.

Tu se Freca rozzuřil, pohaněl krále a nakonec řekl: 'Staří králové, kteří odmítají nabízenou hůl, mohou padnout na kolena.' Helm odpověděl: 'Nechme toho! Svatba tvého syna je malichernost. Helm to s Frecou vyřídí později. Zatím má král a jeho rada na pořadu vážné věci.'

Když rada skončila, Helm vstal, položil svou velikou ruku Frecovi na rameno, řekl: 'Král nepřipouští rvačky ve svém domě, ale venku jsou muži volnější,' a přinutil Frecu, aby vyšel před ním z Edorasu na pole. Frecovým mužám, kteří je následovali, řekl: 'Jděte pryč! Nepotřebujeme posluchače. Budeme mluvit o soukromé věci o samotě. Jděte si popovídat s mými muži!' A oni se ohlédli, viděli, že královi muži a jeho přátelé je značně převyšují počtem, a stáhli se.

'Teď, Vrchovče,' pravil král, 'máš co činit pouze s Helmem, samotným a beze zbraně. Ale už jsi toho řekl mnoho a teď jsem na řadě já. Freco, tvá pošetilost narostla s tvým břichem. Ty budeš mluvit o holi! Když se Helmovi nelíbí křivá hůl, kterou mu někdo podstrkuje, přerazí ji. Tak!' S tím uštědřil Frecovi takovou ránu pěstí, že padl omráčen a krátce nato zemřel.

Pak prohlásil Helm Frecova syna a jeho blízké příbuzné za královy nepřátele a oni uprchli, protože Helm rázem poslal do západní Marky mnoho mužů na koních.

O dlouhé zimě a příchodu Sarumana

Za čtyři roky (2758) přišly na Rohan veliké strázně a Gondor nemohl poslat žádnou pomoc, protože na něj zaútočily tři flotily korzárů a na všech jeho pobřežích byla válka. V týž čas byl Rohan opět napaden od východu, a když Vrchovci postřehli příležitost, překročili Želíz a sestupovali od Železného pasu dolů. Brzy vysvitlo, že jejich vůdcem je Wulf. Byla jich veliká síla, protože se k nim připojili nepřátelé Gondoru, kteří přistáli v ústí Lefnui a Želíze.

Rohirové byli poražení a jejich zem obsazena; kdo nebyl zabit nebo zotročen, utíkal do údolí hor. Helm byl s velkými ztrátami zahnán od brodů Želíze a utekl do Hlásky a do strže za ní (jež byla napříště známa jako Helmův žleb). Tam byl obležen. Wulf dobyl Edoras, usadil se v Meduseldu a říkal si král. Tam padl Helmův syn Haleth jako poslední ze všech při obraně dveří.

Brzy nato začala dlouhá zima a Rohan ležel téměř pět měsíců pod sněhem (od listopadu 2758 do března 2759). Rohirové i jejich nepřátelé bolestně trpěli mrazem a nedostatkem, který trval ještě déle. V Helmově žlebu byl po zimním slunovratu velký hlad. V zoufalství a proti králově radě vyvedl jeho mladší syn Háma muže ven do útoku a pro potraviny, ale ztratili se ve sněhu. Helm hladověním a zármutkem zdivočel a vychrtl a hrůza z něho sama měla při obraně Hlásky hodnotu mnoha mužů. Chodil ven sám, bíle oblečen, jako sněžný obr rázoval do táborů svých nepřátel a pobíjel spousty mužů holýma rukama. Věřilo se, že neponese-li zbraň, žádná zbraň se ho nedotkne. Vrchovci říkali, že neměl-li co jíst, jedl lidi. Ta pověst se na Vrchovině dlouho udržela. Helm měl veliký roh a brzy si všichni všimli, že pokaždé, než se vydá, zatroubí na něj, až se Žleb rozléhá; tu padal na jeho nepřátele tak veliký strach, že místo aby se shromáždili a zajali ho nebo zabili, prchali horempádem do Kotliny.

Jedné noci slyšeli muži troubit roh, ale Helm se nevracel. Ráno vysvitlo slunce, poprvé po dlouhých dnech, a oni spatřili bílou postavu nehybně stojící na Valu, samotnou, protože nikdo z Vrchovců se neodvažoval přiblížit. Byl to Helm, mrtvý jako kámen, jeho kolena se však neohnula. A přece lidé říkali, že čas od času se ve Žlebu dál rozléhal roh a Helmův přízrak procházel mezi nepřáteli a zabíjel muže strachem.

Brzy nato se zima zlomila. Potom Fréaláf, syn Helmovy sestry Hildy, sestoupil z Šeré Brázdy, kam prchli mnozí, a se skupinou zoufalců překvapil Wulfa v Meduseldu, zabil ho a znovu dobyl Edoras. Po tání přišly velké záplavy a z údolí Entvy se stala veliká bažina. Nájezdníci z Východu zahynuli nebo se stáhli a po silnicích východně i západně od hor konečně přišla pomoc z Gondoru. Než skončil rok (2759), Vrchovci byli vyhnáni i ze Železného pasu; potom se Fréaláf stal králem.

Helma přivezli z Hlásky a uložili do deváté mohyly. Od té doby tam vždy rostly simbelmynë nejhustěji, takže pahrbek se zdál zapadaný sněhem. Když zemřel Fréaláf, začali druhou řadu mohyl.

Rohirové byli velmi zuboženi válkou a nedostatkem i ztrátami skotu a koní. Bylo tedy dobře, že je po mnoho let neohrozilo žádné velké nebezpečí, protože teprve za časů krále Folcwina nabyli své dřívější síly.

Právě při Fréaláfově korunovaci se objevil Saruman s dary a vychvaloval udatnost Rohirů. Všichni ho měli za vítaného hosta. Brzy nato se usadil v Železném pasu. Dovolil mu to Beren, Správce Gondoru, protože Gondor stále pokládal Železný pas za pevnost své říše, a ne součást Rohanu. Beren také Sarumanovi svěřil klíče od Orthanku. Tu věž nedokázal poškodit žádný nepřítel a také do ní nevstoupil.

Tak začal Saruman žít jako pán lidí; zprvu totiž držel Železný pas jako správcův náměstek a strážce věže. Fréaláf však byl stejně rád jako Beren, že to tak je a že je Železný pas v rukou silného přítele. Přítelem se zdál dlouho a možná že na počátku jím doopravdy byl. Později ovšem lidé pramálo pochybovali, že Saruman šel do Železného pasu v naději, že tam najde Kámen, a se záměrem vybudovat si vlastní moc. Po poslední Bílé radě (2953) byly jeho úmysly s Rohanem rozhodně zlé, přestože je skrýval. Tehdy se Železného pasu zmocnil a začal si z něho budovat silně střežené, obávané sídlo, jako by chtěl soupeřit s Barad-dur. Přátele a služebníky si pak vybíral ze všech, kdo nenáviděli Gondor a Rohan, ať už z lidí nebo jiných, zlovolnějších tvorů.

J. R. R. Tolkien: Návrat krále, Dodatek A

Čtěte: Králové Marky