Rod Eorlův
"Eorl Mladý byl pánem mužů z Éothéodu. Ta země ležela u pramenů Anduiny mezi nejzazšími hřebeny Mlžných hor a nejsevernější částí Temného hvozdu. Éothéodští se do té oblasti přestěhovali za dnů krále Eärnila II. z území v údolí Anduiny mezi Skalnatým brodem a Kosatcovou řekou a původem to byli blízcí příbuzní Meddědovců a lidí ze západního kraje Hvozdu. Praotci Eorlovi prohlašovali, že pocházejí z rhovanionských králů, jejichž říše ležela před nájezdy Vozatajů za Temným hvozdem, a tak se pokládali za příbuzné gondorských králů pocházejících z Eldacara. Milovali především pláně a jejich potěšením byli koně a veškeré jezdecké umění, ale v údolí středního toku Anduiny bylo mnoho lidí, a dloužil se také stín Dol Gulduru; když tedy slyšeli o svržení Černokněžného krále, hledali širší prostory na Severu a vypudili zbytky Angmarských na východní stráně Hor. Za dnů Eorlova otce Léoda se však stali početným národem a opět jim bylo v domovské zemi poněkud těsno.
V dvoutisícím pětistém desátém roce Třetího věku hrozilo Gondoru nové nebezpečí. Rhovanionem se přehnalo veliké vojsko divokých mužů ze severovýchodu, vynořilo se z Hnědých zemí a na vorech se přeplavilo přes Anduinu. Zároveň náhodou nebo záměrně sestoupili z hor skřeti (kterých byla v tom čase před jejich válkou s trpaslíky veliká síla). Nájezdníci obsadili Calenardhon, a Správce Gondoru Cirion poslal pro pomoc na sever; mezi lidmi z údolí Anduiny a Gondorem bylo totiž už dlouho přátelství. V údolí Řeky však bylo nyní lidí málo a roztroušených a s pomocí nespěchali. Nakonec došly zprávy o tísni Gondoru k Eorlovi, a třebaže se zdálo pozdě, vyjel s velikým vojskem Jezdců.
Tak přijel do bitvy na Poli Celebrantu, jak se jmenovala zelená země,
jež ležela mezi Stříberkou a Lipavou. Tam byla severní armáda Gondoru v
ohrožení. Poražena na Vysočině a odříznuta od jihu, byla zahnána přes
Lipavu a tam ji náhle přepadlo skřetí vojsko, které ji tlačilo k
Anduině. Všechna naděje byla ztracena, když tu nečekaně přijeli od
severu Jezdci a vpadli nepřátelům do týla. Potom se válečné štěstí
obrátilo a nepřítel byl za velkého pobíjení hnán přes Lipavu. Eorl vedl
své muže v pronásledování a strach, který předcházel Jezdce ze Severu,
byl tak velký, že i ti, kdo pronikli na Vysočinu, propadli panice a
Jezdci je štvali pláněmi Calenardhonu."
Lid té oblasti se po moru ztenčil a většinu těch, kdo zbyli, povraždili
zuřiví Východňané. Cirion proto dal Calenardhon mezi Anduinou a Želízí
odměnou za pomoc Eorlovi a jeho lidu; oni pak poslali na Sever pro své
ženy a děti i pro svůj majetek a usadili se v té zemi. Přejmenovali jí
na Marku Jezdců a sami si říkali Eorlovci; v Gondoru však říkali jejich
zemi Rohan a jejich lidu Rohirové (totiž Páni koní). Tak se stal Eorl
prvním králem Marky a za obydlí si zvolil zelený pahorek před úpatím
Bílých hor, jež byli jižní hradbou jeho země. Tam od té doby Rohirové
žili jako svobodný lid pod vlastními králi a s vlastními zákony, ale v
trvalém spojenectví s Gondorem.
O Framovi, Léodovi a zkrocení komoňstva
"Mnoho šlechticů a válečníků a mnoho krásných a chrabrých žen se
jmenuje v rohanských písních, jež dosud vzpomínají na Sever. Frumgar,
říkají, bylo jméno náčelníka, který vyvedl svůj lid do Éothéodu. O jeho
synovi Framovi vyprávějí, že zabil Scathu, velkého draka z Ered
Mithrin, a od té doby měla země pokoj od dlouhých ještěrů. Tak získal
Fram veliké bohatství, ale dostal se do sporu s trpaslíky, kteří se
dožadovali Scathova pokladu. Fram jim nevydal ani penízek, ale místo
toho jim poslal náhrdelník ze Scathových zubů se slovy: 'Takovéhle
drahokamy ve svých pokladnicích nenajdete, protože se těžko dobývají.'
Říká se, že trpaslíci Frama za tuto urážku zabili. Éothéod a trpaslíci
se příliš nemilovali.
Léod bylo jméno Eorlova otce. Byl krotitelem dovokých koní; v ten čas
jich totiž bylo v zemi mnoho. Chytil bílé hříbě a to rychle vyrostlo v
silného, krásného a pyšného koně. Žádný jej nemohl zkrotit. Když se na
něho Léod odvážil vsednout, kůň ho odnesl pryč a nakonec ho shodil,
takže Léod se udeřil hlavou o skálu a zemřel. Bylo mu tehdy pouhých
dvaačtyřicet let a jeho syn byl šestnáctiletý jinoch.
Eorl se zapřisáhl, že otce pomstí. Dlouho koně honil a nakonec ho
zahlédl; jeho druhové očekávali, že se pokusí přijít na dostřel a
zabije ho. Když se však přiblížili, Eorl vstal a hlasitě zvolal: 'Pojď
sem, Lidská zhoubo, a nech si dát nové jméno!' K jejich úžasu kůň
pohlédl směrem k Eorlovi, přišel, stanul před ním a Eorl řekl: 'Nazývám
tě Felaróf. Miloval jsi svou svobodu a za to tě nehaním. Teď jsi mi
však dlužen mzdu za krev a vzdáš se pro mne své svobody až do konce
života.'
Pak na něho nasedl, Felaróf se poddal a Eorl na něm odjel domů bez
udidla a uzdy a tak na něm jezdil i nadále. Kůň rozuměl všemu, co lidé
říkali, ač nedovolil nikomu kromě Eorla, aby na něho vsedl. Na
Felarófovi přijel Eorl na Pole Celebrantu; kůň byl totiž stejně
dlouhověký jako lidé a takoví byli i jeho potomci. To bylo komoňstvo,
které nenosilo nikoho než krále Marky nebo jeho syny až do času
Stínovlase. Lidé o nich říkali, že jejich otce musel přivézt Béma
(jemuž Eldar říkají Oromë) přes Moře ze Západu."
O Helmu Kladivovi a Frecovi
"Z králů Marky mezi Eorlem a Théodenem se nejvíce vypráví o Helmu
Kladivovi. Byl to drsný muž a velký silák. V té době se vyskytl muž
jménem Freca, který se prohlašoval za potomka krále Fréawina, třebaže
měl, jak lidé říkali, mnoho vrchovecké krve a tmavé vlasy. Zbohatl a
získal moc a měl rozlehlá území po obou stranách Adornu. (Vlévá se do
Želíze na západ od Ered Nimrais.) U jeho pramenů si postavil tvrz a o
krále příliš nedbal. Helm mu nedůvěřoval, ale vzal ho na své rady;
Freca přicházel, když se mu zachtělo.
Na jednu z těchto rad přijel Freca s mnoha muži a žádal o ruku Helmovy
dcery pro svého syna Wulfa. Helm mu však řekl: 'Nějak jsi narostl, co
jsem tě neviděl, ale hádám, že to bude ponejvíc sádlo,' a muži se tomu
smáli, protože Freca byl široký v pase.
Tu se Freca rozzuřil, pohaněl krále a nakonec řekl: 'Staří králové,
kteří odmítají nabízenou hůl, mohou padnout na kolena.' Helm odpověděl:
'Nechme toho! Svatba tvého syna je malichernost. Helm to s Frecou
vyřídí později. Zatím má král a jeho rada na pořadu vážné věci.'
Když rada skončila, Helm vstal, položil svou velikou ruku Frecovi na
rameno, řekl: 'Král nepřipouští rvačky ve svém domě, ale venku jsou
muži volnější,' a přinutil Frecu, aby vyšel před ním z Edorasu na pole.
Frecovým mužám, kteří je následovali, řekl: 'Jděte pryč! Nepotřebujeme
posluchače. Budeme mluvit o soukromé věci o samotě. Jděte si popovídat
s mými muži!' A oni se ohlédli, viděli, že královi muži a jeho přátelé
je značně převyšují počtem, a stáhli se.
'Teď, Vrchovče,' pravil král, 'máš co činit pouze s Helmem, samotným a
beze zbraně. Ale už jsi toho řekl mnoho a teď jsem na řadě já. Freco,
tvá pošetilost narostla s tvým břichem. Ty budeš mluvit o holi! Když se
Helmovi nelíbí křivá hůl, kterou mu někdo podstrkuje, přerazí ji. Tak!'
S tím uštědřil Frecovi takovou ránu pěstí, že padl omráčen a krátce
nato zemřel.
Pak prohlásil Helm Frecova syna a jeho blízké příbuzné za královy
nepřátele a oni uprchli, protože Helm rázem poslal do západní Marky
mnoho mužů na koních.
O dlouhé zimě a příchodu Sarumana
Za čtyři roky (2758) přišly na Rohan veliké strázně a Gondor nemohl poslat žádnou pomoc, protože na něj zaútočily tři flotily korzárů a na všech jeho pobřežích byla válka. V týž čas byl Rohan opět napaden od východu, a když Vrchovci postřehli příležitost, překročili Želíz a sestupovali od Železného pasu dolů. Brzy vysvitlo, že jejich vůdcem je Wulf. Byla jich veliká síla, protože se k nim připojili nepřátelé Gondoru, kteří přistáli v ústí Lefnui a Želíze.
Rohirové byli poražení a jejich zem obsazena; kdo nebyl zabit nebo zotročen, utíkal do údolí hor. Helm byl s velkými ztrátami zahnán od brodů Želíze a utekl do Hlásky a do strže za ní (jež byla napříště známa jako Helmův žleb). Tam byl obležen. Wulf dobyl Edoras, usadil se v Meduseldu a říkal si král. Tam padl Helmův syn Haleth jako poslední ze všech při obraně dveří.
Brzy nato začala dlouhá zima a Rohan ležel téměř pět měsíců pod sněhem (od listopadu 2758 do března 2759). Rohirové i jejich nepřátelé bolestně trpěli mrazem a nedostatkem, který trval ještě déle. V Helmově žlebu byl po zimním slunovratu velký hlad. V zoufalství a proti králově radě vyvedl jeho mladší syn Háma muže ven do útoku a pro potraviny, ale ztratili se ve sněhu. Helm hladověním a zármutkem zdivočel a vychrtl a hrůza z něho sama měla při obraně Hlásky hodnotu mnoha mužů. Chodil ven sám, bíle oblečen, jako sněžný obr rázoval do táborů svých nepřátel a pobíjel spousty mužů holýma rukama. Věřilo se, že neponese-li zbraň, žádná zbraň se ho nedotkne. Vrchovci říkali, že neměl-li co jíst, jedl lidi. Ta pověst se na Vrchovině dlouho udržela. Helm měl veliký roh a brzy si všichni všimli, že pokaždé, než se vydá, zatroubí na něj, až se Žleb rozléhá; tu padal na jeho nepřátele tak veliký strach, že místo aby se shromáždili a zajali ho nebo zabili, prchali horempádem do Kotliny.
Jedné noci slyšeli muži troubit roh, ale Helm se nevracel. Ráno vysvitlo slunce, poprvé po dlouhých dnech, a oni spatřili bílou postavu nehybně stojící na Valu, samotnou, protože nikdo z Vrchovců se neodvažoval přiblížit. Byl to Helm, mrtvý jako kámen, jeho kolena se však neohnula. A přece lidé říkali, že čas od času se ve Žlebu dál rozléhal roh a Helmův přízrak procházel mezi nepřáteli a zabíjel muže strachem.
Brzy nato se zima zlomila. Potom Fréaláf, syn Helmovy sestry Hildy, sestoupil z Šeré Brázdy, kam prchli mnozí, a se skupinou zoufalců překvapil Wulfa v Meduseldu, zabil ho a znovu dobyl Edoras. Po tání přišly velké záplavy a z údolí Entvy se stala veliká bažina. Nájezdníci z Východu zahynuli nebo se stáhli a po silnicích východně i západně od hor konečně přišla pomoc z Gondoru. Než skončil rok (2759), Vrchovci byli vyhnáni i ze Železného pasu; potom se Fréaláf stal králem.
Helma přivezli z Hlásky a uložili do deváté mohyly. Od té doby tam vždy rostly simbelmynë nejhustěji, takže pahrbek se zdál zapadaný sněhem. Když zemřel Fréaláf, začali druhou řadu mohyl.
Rohirové byli velmi zuboženi válkou a nedostatkem i ztrátami skotu a koní. Bylo tedy dobře, že je po mnoho let neohrozilo žádné velké nebezpečí, protože teprve za časů krále Folcwina nabyli své dřívější síly.
Právě při Fréaláfově korunovaci se objevil Saruman s dary a vychvaloval udatnost Rohirů. Všichni ho měli za vítaného hosta. Brzy nato se usadil v Železném pasu. Dovolil mu to Beren, Správce Gondoru, protože Gondor stále pokládal Železný pas za pevnost své říše, a ne součást Rohanu. Beren také Sarumanovi svěřil klíče od Orthanku. Tu věž nedokázal poškodit žádný nepřítel a také do ní nevstoupil.
Tak začal Saruman žít jako pán lidí; zprvu totiž držel Železný pas jako správcův náměstek a strážce věže. Fréaláf však byl stejně rád jako Beren, že to tak je a že je Železný pas v rukou silného přítele. Přítelem se zdál dlouho a možná že na počátku jím doopravdy byl. Později ovšem lidé pramálo pochybovali, že Saruman šel do Železného pasu v naději, že tam najde Kámen, a se záměrem vybudovat si vlastní moc. Po poslední Bílé radě (2953) byly jeho úmysly s Rohanem rozhodně zlé, přestože je skrýval. Tehdy se Železného pasu zmocnil a začal si z něho budovat silně střežené, obávané sídlo, jako by chtěl soupeřit s Barad-dur. Přátele a služebníky si pak vybíral ze všech, kdo nenáviděli Gondor a Rohan, ať už z lidí nebo jiných, zlovolnějších tvorů.
J. R. R. Tolkien: Návrat krále, Dodatek A
Čtěte: Králové Marky
czech
/
Tato stránka byla vygenerována za 2.311170 vteřin. Poslední aktualizace: 28. března 2005, 01:18.34
|